Jdu si takhle
jednou večer po tmě z práce domů do lesa a už po několikáté si nadávám, že
jsem si opět zapomněla vzít čelovku. Když nesvítí měsíc, dají se díry v silnici
rozpoznat pouze podle odstínu šedé a i tak se člověk snadno splete. Opět
přemýšlím o tom, co budu dělat, až si tu jednou vymknu kotník. Pravděpodobnost,
že k tomu dojde, je vysoká. Zdejší silnice bez nadsázky připomíná
tankodrom a po deštích se mění v soustavu jezer.
Z úvah mě
vytrhne šramocení v keřích. Zastavím se a se zatajeným dechem čekám. Ze
tmy se vynoří velký bílý stín. Slyším klapání kopyt na silnici. Kůň? Na koně to
má dost široký zadek. Kráva! Zatímco analyzuji situaci (tma, kráva, já, vybitý
mobil, nejbližší obydlený dům cca 500 m daleko), vyhodnocuji výsledky (cizí
kráva sama ve tmě, pravděpodobně utekla, může být nebezpečná, nedej bože, aby
to byl býk) a navrhuji variantní řešení (pomalu vycouvat, rychle vycouvat,
vylézt na strom, zastrašit krávu, volat o pomoc), kráva jde volným tempem přede
mnou, po pár metrech se prodere křovím zpět na louku a opět zmizí ve tmě. Na
nic nečekám a rychle a obezřetně pokračuji v cestě. A tak jsme se
seznámila s další součástí koloritu zdejšího života.
Zážitek
s krávou bych považovala pouze za náhodu, ale o pár dnů později mi Justus
vyprávěl, že zhruba ve stejném místě jako já potkal stádo krav. O výskytu volně
se pasoucích krav na louce u silnice jsme následně informovali Eriku. Očekávali
jsme, že bude situací pohoršena stejně jako my a promluví se zdejším farmářem.
Erika nám ovšem vyrazila dech. Vše je v pořádku a krav se nemusíme bát.
V následujících dnech jsme potkávali krávy pasoucí se na loukách podél
cesty a v nivě potoka téměř pravidelně. Skutečně se nebylo čeho bát. Krávy
si nás nevšímaly a bez odmlouvání uhýbaly z cesty.
A jak se tak
popásaly kolem silnice, došly jednoho dne až k našemu domčeku. Chystala
jsem se zrovna navštívit náš suchý záchod, otevřela jsem domovní dveře a přímo
proti mě stála kráva. Na takovou situaci vás na školení nepřipraví. Zůstala
jsem vylekaně stát mezi dveřmi, kráva pomalu zvedla hlavu a lhostejně si mě
prohlížela. Zavolala jsem Justuse, ať se jde taky seznámit s našimi hosty.
Kolem domu se páslo asi pět krav, jedna byla na terase, několik na louce za
domem a zbytek stáda se pohyboval v nivě potoka poblíž domu. Chvíli jsme
krávy nevěřícně sledovali, ani jeden z nás zřejmě nic podobného zatím
nezažil. Pak jsme se pokusili zvířata slovy „krávy, jděte domů!“ a výraznou
gestikulací vyhnat. A krávy to pochopily. Krávy nás takto navštívily ještě
několikrát, okousaly pár Eričiných keřů, rozdupaly pěšinky a zanechaly po sobě
spoustu hnojiva. A já to brala jako zpestření života mimo civilizaci.
Třešničkou na
dortu mého života s krávou byla situace, která se odehrála jednoho
listopadového slunečného rána. Spěchala jsem jako vždy na autobus. Už jsem se
dostala do obydlené části obce a kontrolovala čas. Ještě jsem musela projít
ulicí, pak kolem obchodu a na křižovatce vlevo. Patnáct minut by mi mělo
stačit. Vzhlédla jsem od silnice a očima zkontrolovala ulici. Byla to směs
starých a nových domů, více či méně nalepených na sobě, s předzahrádkou a
zahradou za domem. Ráno jsem tu většinou nikoho nepotkávala. Dnes u jednoho
z domků zuřivě štěkal pes. Podívala jsem se tím směrem a dala se do
smíchu. Na malém trávníčku u plotu předzahrádky se pásla kráva. Pes
z druhé strany plotu štěkal a na krávu dorážel. Té to ovšem vůbec
nevadilo. Pomalu jsem se přibližovala, když z domu vyšel muž, něco na
krávu zavolal a dvakrát tlesknul. Kráva s naprostým klidem zvedla hlavu,
pomalu přešla silnici, prošla mezi dvěma domy a odešla někam, kde jsem já
tušila pastvinu.
 |
| Na koho čučíš, krávo? |
Žádné komentáře:
Okomentovat