Můj život s kocourem

Jakožto milovnice koček jsem měla na Slovensku zásadní problém vyrovnat se se vztahem zdejších lidí k těmto zvířatům. Ačkoli mám kočky hodně ráda, nikdy jsem neměla potřebu  je stylizovat do role domácích mazlíčků. Respektuji je jako svébytná a často svéhlavá stvoření. Přesto se slovenským přístupem – netreba sa starať – nemohu souhlasit.

K prvnímu osobnímu střetu mého přehnaného zájmu a slovenské netečnosti došlo hned první pracovní den v lesní školce. Kromě několika dospělých, bandy dětí a psa jsem tu našla i malé, černobílé kotě. Mohlo být dva, maximálně tři měsíce staré. Bylo drobné, s velkýma očima, dlouhými vousky a dlouhým ocasem. Roztomilé, jak už koťata bývají. A to byla zásadní chyba. Dětem se totiž velmi líbilo. Chtěli ho pořád hladit, mačkat, nosit, tahat... Pravidlo „pusť mačku, keď plače“ v praxi příliš nefungovalo. Děti neodlišovaly kotě od ostatních hraček. A tak kocourek vyrůstal pod neustálým tlakem ze strany dětí. Nedokážu odhadnout, jak na ně bude reagovat, až bude dospělý. A nejsem si jistá, zda si pedagožka plně uvědomuje, že kočky mají zuby a drápy a neváhají je použít.

Další věcí, která se nedala přehlédnout (a přesto ji spousta lidí neviděla nebo nechtěla vidět), byla kocourova podvýživa. Skutečně si nešlo nevšimnout, že má kotě permanentní hlad, že je vychrtlé a nic neváží. A důvod byl prostý. Pedagožka kocourka dostala od jedné maminky. Předpokládám, že maminka tento dar obhájila klasickým tvrzením, že se matka o kotě nestará. Pedagožka zřejmě s kočkami neměla žádnou zkušenost. Chovala se tedy k dvouměsíčnímu kotěti stejně jako ke svému dospělému psovi – dvakrát denně nakrmit, občas pustit ven. Navíc, zjevně neměla moc peněz a nechtěla je do kocoura investovat. A tak jsem spontánně začala kupovat jídlo pro kocoura já. Až později mě napadlo, že by tuto moji iniciativu mohla pedagožka vnímat negativně.

Kocourek ode mě dostal jméno Hector. Domnívala jsem se, že toto chlupaté, vyhublé nic potřebuje nějaké silné jméno. Hector však, navzdory očividnému týrání, rostl v pěkného a veselého kocoura. Snad už ho v životě nic zlého nepotká.

King Hector - strong and brave

 Druhá kočka, která mi na Slovensku vstoupila do života, byl též neuvěřitelně roztomilý černobílý kocourek Flíček (německy Katze). Asi v polovině října ho s matkou do domčeku přivezla Erika, jako konečné řešení našeho Mausproblemu. Kocourek v té době byl asi opět dvou tří měsíční kotě (prostě druhý, prázdninový vrh), narozdíl od Hectora měl ale to štěstí, že měl matku. To se ovšem mělo brzo změnit. Ačkoli kocourek ještě pil od matky a většinu dne spal nebo si hrál, v očích Eriky byl plně připraven lovit myši. S matkou Pigi měl Flíček v domčeku strávit aklimatizační víkend, pak chtěla Erika Pigi zase odvést a kocourka nám nechat. Tuto variantu jsem zásadně odmítla s tím, že dokud se o Flíčka matka stará, tak ho nechci. Kočky s námi nakonec v domčeku zůstaly asi týden. Jelikož jsme ale pak oba, Justus i já, odjížděli na několik dnů pryč, Erika obě kočky odvezla a já jsem na ně pomalu zapomněla.

Podruhé jsem se s Flíčkem potkala asi o tři týdny později, když jsem si Erice opět stěžovala na neúnosný stav zamyšení našeho „čistého a bezpečného“ bydlení. Erika si pohotově vzpomněla na kocoura Flíčka, o kterého už se matka údajně nestarala a tudíž nebyl důvod, proč by nemohl žít s námi na domčeku. Ještě ten den se k nám tedy nastěhoval.

Flíček byl tak roztomilé kotě (so sweet...), že se do něj musel zamilovat snad každý. Kromě Justuse ovšem. Justus měl rád psy. Justus kočkám nerozuměl a nic o nich nevěděl. Justus si musel myslet, že je naše kočka (tříměsíční kotě!) asi vadná, protože neloví myši, celý den spí a je neuvěřitelně tlustá. Flíček měl popravdě trošku větší bříško. Ale jelikož Justus znal podvyživeného Hectora ve školce, musel mu Flíček připadat extra obézní. Justus říkal, že je naše kočka hloupá, tlustá a líná. A já jsem říkala, že je to šťastné kotě, protože je vidět, že je o něj dobře postaráno.

Jako řešení Mausproblému se Flíček příliš neosvědčil. Vydržel sice celý večer číhat na myši, jejich lovení ale moc času nevěnoval. Co byste taky mohli chtít od malého kotěte? Mě to v té době bylo docela jedno, protože jsem doufala, že už se brzo odstěhuji a o myších víckrát neuslyším. Flíček byl ale příjemným oživením mého, v té době již apatického, pobytu v domčeku. Jelikož byl velmi přátelský a přítulný a já mám ráda kočky, stala se z nás nerozlučná dvojice. Odpočíval mi v klíně, spával u mé postele (nebo v mé posteli), sledoval mě při práci či při vaření, hrál si se mnou a já se starala, aby měl co jíst, kde spát a aby mu nic nechybělo. V očích Justuse musela vypadat má péče o kocourka jako přehnaná. Pro mě byl však po dvou měsících v cizí zemi s cizími lidmi jakýkoli projev vděku nebo náklonnosti Flíčka pohlazením na duši.

Flíček, nejroztomilejší kotě