Mentor byl
leitmotivem mé EVS. Na mém mentorovi je krásně vidět přístup hostitelské
organizace. Můj mentor totiž fakticky nikdy neexistoval.
Po příjezdu
jsme s Justusem po našem mentorovi moc nepátrali. Neustále se něco dělo a
seznamovali jsme se stále s novými lidmi. A mentor ani nebyl moc potřeba.
Většinu věcí zařizovala Erika.
Po on-arrival
školení se jednou Justus zeptal Eriky, kdo je náš tutor. Tím způsobil dokonalý
chaos trvající několik týdnů. Erika znala pouze mentora a mentorem byla údajně ona.
O tutorovi nikdy neslyšela. Já taky ne, ale bylo mi jasné, že pojmem tutor
označuje Justus mentora. Nikdo jiný to být nemohl. Erika takto bohužel
neuvažovala, nenapadlo ji ani podívat se do manuálů, zda se tam o tutorovi
nepíše, popř. se zeptat na vyšších místech. Místo toho s Justusem začala
hledat tutora. Justus navrhl, že by tutora mohl dělat Jan, pedagog
v Jadierku, což vyhovovalo i mě. Tutor/mentor byl vybrán a s tím jsme
se spokojily. To, že se Erika pasovala do role mentora (ačkoli to nemůže,
protože byla současně koordinátorem i supervizorem, a je to psané ve všech
manuálech; kdyby je četla, tak by to věděla) jsem ignorovala, protože pro mě
byl mentorem Jan.
Jelikož ale já
manuály čtu, tak jsem měla docela jasnou představu o tom, co by měl mentor
dělat. Například bychom se měli pravidelně scházet. Takže bychom si měli
domluvit místo a čas. Takže by mě měl mentor kontaktovat. Ideálně co nejdřív.
Nic z toho se ovšem nedělo. A protože v té době přišel už ošklivý
podzim, žít v ekohausu se všemi těmi radostmi (zima, prach, myši, špinavé
nádobí...) začalo být psychicky náročné. Dostala jsem se do stavu, kdy jsem si
opravdu potřebovala popovídat s někým normálním, což podle mě Jan byl.
Rozhodla jsem se tedy, že udělám první krok já a Janovi napíšu. Neměla jsem ale
kontakt. Napsala jsem tedy sms Erice, že se chci setkat s mentorem, a
jestli mi dá na Jana číslo. Už si nepamatuji proč, ale nakonec to celé nějak
vyšumělo. Pravděpodobně Erika dál trvala na tom, že ona je mentor a Jan tutor.
A já jen skřípala zuby a neměla sílu ani chuť se v tom dál patlat, protože
to byl boj s větrnými mlýny.
Nicméně mi to
nedalo a rozhodla jsem se, že do konce mé EVS mentora prostě mít budu. Byla
jsem odhodlaná otravovat Eriku tak dlouho, dokud někoho nesežene. Zvažovala
jsem, že se případně obrátím i na Národnou agentúru. Ze všeho nejdřív jsem
chtěla ale vědět, jak je to s Janem. Měla jsem pochybnosti, zda ho Erika
vůbec informovala, že si ho dobrovolníci vybrali za tutora. Hned po novém roce
jsem psala Erice email a opět ji žádala o kontakt na Jana. Erika mi opět odpověděla,
že ona je mentor a Jan tutor, ale poslala mi na něj emailovou adresu. Zeptala
jsem se ho tedy, jestli s ním Erika někdy o tutorství mluvila. K mému
překvapení ano, asi měsíc potom, co jsme ho zvolili za tutora a on sám hned omítl. Takže jsme měli mentora,
který mentorem být nemůže a tutora, který tutorem být nechce. Bohužel (nebo
možná naštěstí) o této situaci dobrovolníkům nikdo neřekl.
Učinila jsem
poslední pokus, jak získat mentora po dobrém. Vysvětlila jsem Erice, že tutor
neexistuje, že Justus tutorem myslel mentora (říkala jsem jí to už dřív, ale
neposlouchala), že ona mentor být nemůže, protože je to nelogické, a poprosila
jsem, aby mi (konečně) zajistila mentora, protože za pár týdnů jedu domů.
Obratem mi odpověděla a žádala „o vypísanie veci, ktore mi chýbajú a ktore mi
dotyčný mentor ma naplniť“. Tak to už jsem mlátila hlavou do stolu. Erika
zjevně neměla tušení, jaká je úloha mentora v projektu. Nevím, proč mě to
překvapilo. Okopírovala jsem jí tedy část české příručky pro mentory, aby si
udělala představu, na co dobrovolníci mentora potřebují a že to skutečně není
jen formalita.
Možná tato
moje informační kampaň zapůsobila, možná mě už měla Erika plné zuby, nevím, ale
v půlce ledna mi oznámila, že už pro nás má mentora. Prý se tou dobou
vrací jedna dobrovolnice z Turecka, tak bude naším mentorem ona. Jen už
jsem o slečně víc nezjistila. Například kdy přesně se vrací, jak je stará a kde
bydlí. Poměrně podstatné věci. Ale upřímně, nevkládala jsem do nového mentora
příliš nadějí, nevěřila jsem, že se s ní stihnu setkat. A nesetkala. Tento
rozhovor o mentorce-dobrovolnici byl první a poslední. A vlastně to byl i
poslední rozhovor o mém mentorovi vůbec.
Co napsat na
závěr? Povinností hostitelské organizace je zajistit dobrovolníkovi mentora.
Ideálně ještě před příjezdem dobrovolníka, protože v prvních týdnech
potřebuje dobrovolník mentora nejvíc. Mentor není jenom formalita, má vůči
dobrovolníkovi určité povinnosti. Je naivní si myslet, že dobrovolník mentora
nepotřebuje. Moje hostitelská organizace mi za dlouhých pět měsíců ani po opakované žádosti mentora
nezajistila. A pokud vím, tak další dobrovolníci u o. z. Jablonka mentora též stále nemají. Není mi jasné, kde je problém.
Žádné komentáře:
Okomentovat