„Jsou tam
myši“ informovala mě Erika jen tak mezi řečí při cestě do mého nového domova.
„Přes léto tam nikdo nebydlel a byli tam i potkani, ale ti už tam nejsou“. Mělo
mě to varovat...
Přítomnost
myší v domčeku se nedala popřít. Při prvním otevření dveří mě zaplavil
důvěrně známý zápach. Jsem z vesnice a myš v domě vnímáme jako hrozbu,
kterou je třeba okamžitě řešit. Na Slovensku to asi chápou jinak (kulturní
rozdíly?). Erice myši v domčeku velké starosti nedělaly. Poté, co
zjistila, že i Justus přítomnost myší v domě snese a tudíž není třeba
hledat okamžité řešení, slíbila, že sežene kočku a s tím jsme šli spát.
Byl to jeden ze tří velkých slibů, které nám hned první den dala a které
zůstaly (víceméně) nesplněny.
Během prvního
týdne jsme intenzivně pracovali na hledání vhodné kočky. Asi šest lidí nám
nabízelo svoji, ale nikdo nám ji nikdy nepřinesl. Můj návrh vzít si kočku
z útulku sice ostatní nadchl, ale zůstal nezrealizován. Když se nad tím
teď zpětně zamýšlím, měli jsme si tu kočku z útulku pořídit. Ušetřili
bychom si spoustu mrzutostí. Zpočátku jsme přítomnost myší v domčeku moc
nevnímali. Občas někde něco šramotilo, občas někde něco proběhlo, občas se
někde objevily myší bobky. Nastražili jsme pár zaručených pastí (vlašský ořech,
sklenice od okurek), ale naše myši vykazovaly extrémní inteligenci a nikdy se
chytit nenechaly. Vysloužili si jméno Alfréd.
Po dvou
týdnech Erika konečně přivezla kočku. Kočku s asi dvouměsíčním kotětem.
Eričina vize byla, že s námi pár dnů budou bydlet oba, pak kočku odveze a na
domčeku zůstane jen koťátko. V tom okamžiku jsem pochopila, že tohle bude
ještě náročné. Snažila jsem se Erice vysvětlit, že tak malé kotě, které ještě
pije od matky, myši lovit neumí. Nevím, jestli tu myšlenku přijala.
Z toho, co jsem tu zažila, mám pocit, že Slováci nemají cit ke zvířatům.
Kromě krav ovšem (kulturní rozdíly?). Kočky s námi zůstaly pouze týden,
protože pak jsem oba s Justusem odjížděli pryč a neměl by se o ně kdo
starat. Během tohoto týdne počty myší v domčeku sice klesly, zato se
nepříjemně zvýšilo množství zvířecích exkrementů v domě. Kočka nebyla
příliš čistotná. Zápach z myší nahradil kočičí.
S přicházejícím
podzimem se k nám nastěhovaly snad všechny myši z okolí (a že jich
bylo, bydlíme u lesa). Dohoda s Alfrédem o tom, že bude vycházet
z úkrytu pouze v noci anebo když nejsem doma, byla zrušena. Myši
chodily kdykoli kamkoli. Postupně jsem rezignovala na zahánění myší, natahování
pastiček, uklízení zbytků jídla a mytí špinavého nádobí plného myších bobků. Náš
Mausproblem přerostl do gigantických rozměrů. Uznala jsem, že domček teď patří
myším a rozhodla se odstěhovat.
Najít mi jiné
bydlení trvalo Erice čtyři týdny (tedy jen o týden déle, než koupit
mucholapky). Během této doby jsem s Alfrédem navázala přátelský vztah.
Myši jsou vlastně docela roztomilá zvířata, mají hebký kožíšek a oči jako
korálky. Začala jsem prodlužující se podzimní večery trávit pozorováním
Alfréda. Za pár dnů už jsem znala většinu jeho cest a úkrytů.
A pak se na mě
usmálo štěstí. Když jsem se asi po sté před Erikou zmínila, že je
v domčeku spousta myší (a v té době už nejen myší), řekla, že mi dá
to kotě. Prý už se o něj matka nestará. A tak se ještě ten den kocour Flíček
přestěhoval do našeho zvěřince. Já jsem zpočátku měla pochybnosti, že je na
lovení myší příliš mladý, ale kocour brzy dokázal, že lovit myši umí. Bohužel
se raději oddával spánku, což Justuse dohánělo k šílenství.
Flíček
s námi na domčeku nakonec strávil měsíc a ulovil alespoň tři myši. Já jsem
se v první polovině prosince odstěhovala a následně Justus kocoura vrátil Erice
s tím, že se o něj nemůže a nechce starat. Ačkoli se Flíček lovení myší
příliš nevěnoval, podařilo se mu alespoň zatlačit myši zpátky do úkrytů, takže
opět vycházely ven jen v noci nebo když nebyl doma.
Jaký je stav
myší na domčeku nyní, tedy v půlce zimy, nevím. Justus si nakoupil nové
pastičky a lepidlo na myši a svůj boj s Alfrédem nevzdává. So, good luck,
Justus!
Žádné komentáře:
Okomentovat