Třecí plochy

Neodpustím si, abych nezveřejnila i tuto kapitolku. Původně vznikala jako takový „manuál“ pro hostitelskou organizaci – co dělat nebo nedělat, aby se dobrovolník cítil dobře. Nakonec jsem ale musela uznat, že je to spíše seznam věcí, které se mi na mé EVS nelíbily. Jsou to místa, kde se srazily moje představy a očekávání s realitou. Tyto třecí plochy jsem vesměs sepsala už na Slovensku a chtěla jsem je během svého pobytu nějak řešit. Což se mi ovšem nepodařilo. V podstatě až po návratu z EVS jsem si uvědomila, kde je zakopaný pes, proč tyto třecí plochy vznikly, jak a jestli vůbec se daly řešit.

Poznámka pod čarou: následující text je silně subjektivní a hostitelská organizace by s jeho obsahem pravděpodobně nesouhlasila.

Nepřipravenost

Prakticky hned po příjezdu na EVS jsem zaregistrovala, že ne všechno je zařízeno a připraveno na pobyt dobrovolníků. Původně jsem se domnívala, že jsou to jen drobnosti, které se vyřeší během pár dnů. Pak jsem si uvědomila, že je to mnohem více věcí a že se na nich nepracuje. Hostitelská organizace ani nevěděla, že by je měla udělat. Byli jsme první dobrovolníci a organizace zjevně neměla s něčím podobným zkušenosti, takže nějaké chyby jsou pochopitelné a omluvitelné. Tak jsem si aspoň situaci vysvětlovala já. Až mnohem později, po ustavičném upozorňování a připomínání, mi došlo, že tato nepřipravenost nepramení z nezkušenosti, ale že se na to hostitelská organizace normálně vykašlala. Hostitelská organizace neplnila své povinnosti, které jsou psané ve smlouvě a dalších dokumentech, protože je prostě neznala. Což je pro mě neomluvitelné. A dostávám se k těm negativistickým myšlenkám, proč si organizace zve dobrovolníky, když je nebere jako partnery a odmítá plnit své závazky vůči nim?

Nejasné vedení

Na EVS jsem měla dvě šéfové – Terezu v lesní školce Jadierko a Eriku na všechno ostatní. Tereza s Erikou byly (údajně) kamarádky a společně vymyslely, že pozvou dobrovolníky, kteří budou pracovat pro jejich dvě organizace. Což fungovalo dobře, dokud jsem nepotřebovala řešit nějaké organizační věci, např. dovolenou nebo prohození směn. Erice to bylo jedno, nechala by mě klidně odjet i na měsíc, ale říkala, že si to musím domluvit s Terezou. Když jsem přišla za Terezou, zjistila jsem, že ta o tom prý nerozhoduje, že se musím domluvit s Erikou. A tak jsem se dostala do kruhu. Všechno směřovalo k tomu, že mojí nadřízenou a vedoucí nejvyšší je Erika, ta se ale chovala úplně opačně. Vyhýbala se rozhodování a odpovědnosti za dobrovolníky. Nekontrolovala mě v práci a pravděpodobně ani netušila, co v pracovní době dělám. Proto bylo těžké ji respektovat jako nadřízenou.

Propagace EVS

EVS je velký projekt. Je do něj zapojena spousta zemí a organizací, proudí v něm nemalé množství peněz. Čekala bych, že bude hostitelská organizace pyšná, že je toho součástí a bude se chlubit, že získala dobrovolníky ze zahraničí. Nechlubila. Nebo aspoň já o tom nevím. Za celou dobu mého pobytu jsem nezaznamenala, že by hostitelská organizace informovala veřejnost o pobytu EVS dobrovolníků v jejich komunitě. Já jsem byla zpravidla představována jen jako Petra, popř. dobrovolnička Petra. Proč jsem na Slovensku, a co tam vlastně dělám jsem musela vysvětlovat sama. O EVS nikdy nepadlo ani slovo.

Delegování

Erika se občas chová jako tříleté dítě. Taky chce všechno „já sama“. S ohledem na množství jejích aktivit je to trochu zničující. Na EVS problémy nastávaly v okamžiku, kdy já jsem potřebovala něco ideálně rychle vyřešit, ale Erika měla moc práce. Erika měla vždycky moc práce. Poměrně brzo mě napadla otázka, proč si tedy pozvala dobrovolníky a je jim vším (koordinátor, supervizor, mentor), když na ně nemá čas? Jednou jsem se jí zeptala, jestli by nechtěla do projektu zasvětit někoho dalšího a delegovat na něj část povinností. Připadalo mi to jako dobrý nápad, Erice by ubyly starosti s dobrovolníky a dobrovolnici by to velmi ocenili, protože by se jejich záležitosti začaly řešit rychleji. Erika na mě ovšem koukala, jako bych jí sebrala hračky. Erika ani v nejmenším neměla pocit, že je něco špatně, že něco nezvládá, že je třeba situaci měnit. A tak nám nezbylo, než ztrácet čas (a nervy) čekáním, až Erika udělá něco, co mohl vykonat kdokoli jiný.

Kontrola a zpětná vazba

Kontrolování je většinou chápáno negativně. Nikdo nechce, aby mu šéf koukal přes rameno. Při mé práci jakákoli kontrola chyběla. Zpočátku to bylo fajn, protože jsem se nemusela stresovat, zda dělám práci dobře. Později jsme ale začala pochybovat, jestli svoji práci opravdu dělám dobře. Nikdo mě nehlídal, nikdo mě nekontroloval, nikdo se se mnou o práci nebavil. Dostala jsem úkol, ten jsem splnila, odevzdala a tím to skončilo. Měla jsem pocit, že ať udělám práci jakkoli (ne)kvalitně, tak je to ve výsledku jedno. A opět se vtírá otázka, proč si hostitelská organizace zve dobrovolníky, když jí na jejich práci nezáleží. O tom, že v mé pracovní náplni, pracovní době a volnu panovala naprostá anarchie, se snad ani zmiňovat nemusím.

Pravidla

V mé EVS panovalo bezvládí. Platilo asi jen jedno pravidlo a to, že nejsou žádná pravidla. Nebyly pravidla pro život v ekohausu, nebyly pravidla pro pobyt na Slovensku, nebyly pravidla v práci, nebyly pravidla pro dobrovolníky. Nic nebylo zakázáno, ale ani dovoleno. To není úplně šťastný přístup. Člověk žije v nejistotě, co všechno smí, co nesmí, za co bude pochválen, za co potrestán... Je třeba zachovávat řád, vytvořit si systém a alespoň základní pravidla. Pak bude dobrovolník při svém pobytu mnohem sebejistější, což se nepochybně pozitivně projeví.

Time-management

Nechápu, že lidé nezvládající time-management, mohou šéfovat jiným lidem. Nechápu, proč se věčně zaneprázdněná Erika rozhodla vzít si na triko EVS. Nechápu, že ostatní lidé, ačkoli věděli jaká Erika je, jí v tom nezabránili. Něco takového jsem ještě nezažila a doufám, že znovu nezažiju. Eriky organizační schopnosti mi dávaly těžce zabrat.

Komunikace

Kámen úrazu. Kdybych nemusela, tak na lidi nemluvím. A popravdě, bylo by fajn, kdyby někteří lidé taky moc nemluvili... Každopádně nám to na EVS úplně neklapalo. Erika mluvila poměrně mnoho, ale povětšinou jen přemýšlela nahlas, takže jsem ji po čase přestala poslouchat. Když jsem mluvila já, tak sice poslouchala, ale nevnímala. Navíc jsem jí po čase díky jejím věčným slibům přestala důvěřovat a bylo mi nepříjemné s ní řešit jakékoli osobní věci. Tudíž se naše komunikace postupně omezila především na pracovní záležitosti.

Informovanost

S informovaností to na EVS bylo podobné jako s plánováním, připraveností, kontrolou. Veškerá žádná. Měla jsme pocit, že kromě autorek projektu (Erika, Tereza) nikdo jiný nevěděl, že dobrovolníci přijedou. To, že o přítomnosti a bydlení dobrovolníků v ekohausu nevěděli příležitostní nocležníci, to bych přežila. Mnohem více překvapující bylo, že o pobytu dobrovolníků nic netušili ani jejich budoucí spolupracovníci. Není to úplně příjemný pocit, když přijdete do práce a nikdo neví, kdo jste a proč tam jste. Stejně dobře jako ostatní byli informovaní i dobrovolníci. Nebylo neobvyklé, že jsme ráno vstávala s tím, že nevím, co budu daný den dělat, že někam jedu a nevím kam, že nevím, co tam budu dělat, že nevím, co s sebou potřebuji... Tohle mě dokáže naštvat.

Iniciativa

Nevím proč, ale pořád ode mě někdo očekává nějakou iniciativu. Vždycky jsem byla hrozně iniciativní, skoro až moc. Ale posledních pár let se snažím toho nechat. Myslím, že mi to docela jde. Jsem na sebe pyšná. A proč to? Protože je to velmi často naprosto zbytečné. Mě to stojí spoustu energie a nikdo o to většinou nestojí, nedej bože, aby to ocenil. Takže prostě ne. Pokud v tom nemám osobní zájem, tak nejsem iniciativní. Smiřte se s tím. A hlavně, a to mě lehce popuzuje, ode mě lidi očekávají iniciativu, ale nedají mi žádné hranice, mantinely, pravidla, vytyčený prostor, ve kterém mám být iniciativní. Od dobrovolníků se samozřejmě též očekává iniciativa. Některé organizace by dokonce byly rády, kdyby dobrovolník vymyslel něco geniálního, na čem by se i dalo vydělat. Což není můj případ. Já, obávám se, budu (možná už jsem) u svých šéfových zapomenuta, protože jsem byla málo iniciativní. Fakt, že mi to žíly netrhá...

Soukromí

Na jednu stranu jsem měla v ekohausu soukromí až příliš. Byli jsme na kraji lesa asi 500 m od posledního trvale obydleného domu. Na druhou stranu jsem bydlela s mladým mužem v domě bez dveří, takže nebylo reálné zavřít se ve svém pokoji a trávit čas sama se sebou. A když už nebyl Justus doma, hrozilo nebezpečí, že kdykoli může přijít kdokoli jiný, protože ekohaus sloužil trochu jako noclehárna. Lidé (pravděpodobně ze sdružení či Eričini přátelé) byli zvyklí sem chodit. Přišli, popili, pojedli, něco zazpívali, přespali a druhý či třetí den zas odešli. O této drobnosti nás Erika zapomněla informovat. Též zřejmě zapomněla informovat své přátele o tom, že v ekohausu bydlíme. Takže se zcela běžně stávalo, že nám do domu vstoupil cizí muž. Po poněkud nevstřícném úvodu: „kdo jsi a co tu chceš?“ jsme se postupně seznámili s docela příjemnými lidmi. Nicméně, jelikož jsem poměrně introvertní, neměla jsem pochopení pro tyto nezvané návštěvy a vnímala jsem je jako zásah do soukromí. Později jsem se též dozvěděla, že bez mého vědomí do ekohausu chodí na prohlídku lidé, zajímající se o slaměné stavby. Nemám představu, kdo všechno viděl můj počítač, mé osobní zápisky, mé doklady, můj kartáček na zuby, sušící se spodní prádlo, obsah mého odpadkového koše... Tohle bylo za hranicí slušnosti.

Sliby – důvěra – (ne)spolehlivost

Když jsem přijela na Slovensko, bylo krásné babí léto. Já byla plná očekávání, Erika plná nápadů. Mluvily jsme o tom, co všechno bychom mohly podniknout a zrealizovat... Babí léto přešlo a my stále jen mluvily... Asi po měsíci jsem začala pomalu chápat, že nemám věřit všemu, co Erika říká a slibuje. Slibovala opravdu mnoho, ale řekla bych, že většinu slibů zapomněla v okamžiku, kdy je vyslovila. Já ovšem ne. Trvalo mi docela dlouho, než jsem připustila, že se Erice prostě nedá věřit, že mluví do větru a její slovo nic neznamená. A z toho plynula spousta zbytečně stresujících situací.

Ovečka × kolečko

Na CVVZ v Šumperku mluvil Jezevec velmi dobře o motivování dobrovolníků. Dovolila jsem si jeho myšlenku použít. Říkal, že pokud organizace chce, aby její dobrovolníci pracovali skutečně dobrovolně a rádi, je třeba se o ně starat. Přirovnal situaci k pastýři a ovečce. Pokud pastýř chce mít z ovečky užitek, tak o ni musí pečovat a chránit ji. Pokud se ovšem organizace bude k dobrovolníkovi chovat jako ke kolečku, pouhé snadno nahraditelné součástce, nemůže se pak divit, že je dobrovolník demotivovaný. Já jsem se na své EVS cítila jako kolečko. Neměla jsem pocit, že jsem součástí něčeho, že je moje práce důležitá, že nevydávám energii zbytečně. V mé práci mě okamžitě nahradila dobrovolnice Elena, aniž by kdokoli komukoli řekl, že příště už nepřijdu.