Život v ekohausu

Jelikož ekohaus není tak úplně standardní dům, ani bydlení v ekohausu není standardní. Ekohaus by měl fungovat na principu dobrovolné skromnosti. No já nevím... FSS jsem nestudovala a Hanu Librovou jsem četla před mnoha lety. Dobrovolné skromnosti příliš nerozumím, ale jako životní styl mě to neoslovilo. Navíc mívám pochybnosti, kdy se skutečně jedná o environmentálně uvědomělé chování a kdy je motivace ke skromnosti čistě finanční. Stejně tak jsem si nebyla jistá u ekohausu. Nedostatek peněz na provoz domu byl zjevný, na druhou stranu skupina lidí kolem ekohasu byla v myšlení poměrně alternativní, takže proč ne?

Dobrovolná skromnost se v ekohausu projevovala absencí zcela běžných věcí jako tekoucí (teplá) voda, odpady, sociální zařízení (kadibudku a venkovní sprchu nepovažuji za sociální zařízení). V původních plánech bylo, že v domě nebude ani elektřina. Na úklid se používají výhradně ekologické čisticí prostředky. Nádobí (a sebe) může mít v potoku anebo si přinést vodu v kanistru do domu. A samozřejmě všudypřítomné bazaroidní vybavení.

Stejně jako jsem nebyla připravená na místo, kde budu bydlet, nebyla jsem připravená ani na způsob života v něm. Na naprosto běžné věci, jsem potřebovala mnohem více času a energie, než mi bylo milé. Nicméně za cenu větších či menších obětí se tomuto životu dalo přizpůsobit a v rámci možností mi v podstatě nic nechybělo.

Když jsem přijela do Kuchyně, Erika mě ujišťovala, že v ekohausu budeme s Justusem bydlet měsíc (než přijde zima) a pak půjdeme bydlet do jejího domu v Jablonovém, zatímco ona se s rodinou (manžel a pět dětí) přestěhuje do ekohausu. Moc jsem si nedokázala představit, jak chce strávit zimu v těchto omezených podmínkách s bandou dětí 11 – 19 let. Ona tou myšlenkou byla nadšená. Její děti o tom dost možná ani nevěděly. Stejně tak jsem si nedokázala představit, že se já po měsíci zvykání si na ekohaus  budu stěhovat do jejího domu, vařit v její kuchyni, používat její věci, spát v posteli její dcery, starat se o jejího psa, potkávat její tchyni ... Tento plán byl naprostý úlet. Doufala jsem, že vymyslíme jiné řešení. A řešení se nabídlo samo. Justus, narozdíl ode mne, byl z ekohausu nadšen a řekl, že se stěhovat nechce. Eričin plán tedy záhy padl.

Život v ekohausu byl zpočátku něco tak strašně odlišného od mého běžného života, až mi to přišlo fajn. Asi jako když odjedete z paneláku na dva týdny na chatu. Navíc se pořád něco dělo, potkávala jsem stále něco a někoho nového, tudíž jsem neměla čas ani myšlenky řešit nepraktičnost ekohausu. A stále jsem počítala s tím, že se budu po měsíci stěhovat. Když Justus oznámil, že chce v domčeku zůstat, já jsem se dohodla s Erikou, že prozatím zůstanu též. Ale věděla jsem, že nechci strávit zimu v tomto provizoriu.

V okamžiku, kdy skončilo babí léto a napadl první podzimní sníh, se dovolená v ekohausu začala změnit v boj o přežití. A mohly za to hlavně dvě věci – zima a myši. V ekohausu nebylo topení, dalo se pouze pálit dřevo v peci. Ačkoli si pec všichni chválily, jak pěkně topí, mně byla v domčeku skoro pořád zima. Netuším, jakou jsme tam měli pokojovou teplotu, ale mých optimálních 22 °C to rozhodně nebylo. A myši? To byla kapitola sama pro sebe. Dalo se pochopit, že jsou v domčeku myši, protože stojí na kraji lesa a navíc není trvale obýván, tudíž mají myšky klid. Co ale nedokážu pochopit je, že Erika myši neřešila. Sice nás při příjezdu upozornila na výskyt myší v domě (což ani nemusela dělat, nešlo si nevšimnout, že tam žijí) a slíbila nám kočku, ale to bylo víceméně všechno. Díky nekvalitně udělaným zdem (Justus našel díru, do které by se vešly dvě kočky – odtud měrná jednotka „díra na dvě kočky“, popř. „dvoukočková díra“) pro myši a jiná zvířata nebyl problém dostat se do ekohausu, takže během přelomu října a listopadu naprosto zamořily dům. Lhostejný přístup Eriky, kdy situaci „vyřešila“ tím, že nám dala kotě, byl poslední hřebík do rakve. Žertovala jsem, že nebydlím v domě, ale ve chlívě – tam je taky sláma, krávy a myši... Sebrala jsem odvahu a požádala Eriku o přestěhování. Ačkoli teď se mi zdá nápad nechat bydlet dobrovolníky v ekohausu jako naprosto absurdní, v době, kdy jsem žádala o přestěhování, jsem měla výčitky, že ten dům chci opustit. Kdokoli z okruhu Eričiných přátel byl z ekohausu nadšen a nikdy nikdo nevyjádřil pohoršení nad tím, že bydlím s myšmi a bez tekoucí vody. Nevím, jak si tohle vysvětlit. Jsou to kulturní rozdíly? Nebo ti lidé nikdy nebyli v ekohausu a mají o něm idealizované představy? Nebo byli, ale ne dostatečně dlouho, aby objevili jeho chyby? Nebo jim to připadá v pohodě? Nebo jsem já pohodlná a přecitlivělá? Nebo ...?

Erika mi nové bydlení hledala měsíc. Během té doby mi navrhovala různé, více či méně šílené provizorní varianty, jako třeba, že mohu chvíli bydlet u ní doma, chvíli v práci v Jadierku anebo na ubytovně. A mě to bylo všechno jedno, protože už jsem začínala vidět, jaká Erika vlastně je. Rezignovala jsem. Přestala jsem se o cokoli snažit, protože to v mých očích nemělo smysl. A když mi Erika konečně našla byt, bylo to jako vykoupení. Byt byl velmi pěkný a moderně zařízený. Zase jsem se cítila jako člověk! Vrátila se mi dobrá nálada a chuť něco dělat. Až později jsem si uvědomila, jak je důležité, aby měl člověk nějaké zázemí, místo, kde je mu dobře. Toto mi ekohaus nemohl nabídnout. Přesto, a je to možná trochu zvláštní, když tu na něj pořád jenom nadávám, mám ten dům svým způsobem ráda a určitě bych se tam chtěla někdy vrátit. Ale vážně už jen na návštěvu.