Úvodní zamyšlení

Práce je na EVS naprosto zásadní. Práce je to, proč na EVS jedete. Jedete pracovat do cizí země a při té příležitosti chcete prožít a zažít spoustu dalších věcí. Přesto dobrovolníci o své práci s lidmi „z venku“ téměř nikdy nemluví. Proč?

Práce se dobrovolníci oprávněně obávají. Je pravděpodobné, že se v souvislosti s prací objeví problémy, které budete muset řešit. Je možné, že vás práce nebude bavit. Může se dokonce stát, že vaše pracovní náplň vůbec nebude odpovídat práci uvedené ve smlouvě. Vy se s tím musíte poprat a za pomoci kompetentních osob najít řešení, které bude vyhovovat všem.

Ani já jsem ze své práce na EVS nebyla úplně nadšená. Neodpovídala mým představám, které jsem si udělala na základě smlouvy. Skutečnost se se smlouvou lehce rozcházela. Nicméně kámen úrazu nebyl v činnostech, které jsem vykonávala, ale ve způsobu řízení.

Bohužel pro moje zaměstnavatele už nejsem tak mladá a tvárná, mám nějaké pracovní zkušenosti a vlastní názory a představy. Abych mohla dobře pracovat, potřebuji znát prostředí, svoje práva a povinnosti, pravidla práce a organizace. Myslím, že toho nechci tak moc. Přesto, ani jeden z mých dvou zaměstnavatelů mi toto „úvodní zasvěcení“ neposkytl. Prošla jsem pouze jakousi asi dvoutýdenní „dobou hájení“, kdy jsem byla v práci, ale nepracovala. Mohla jsem se pouze dívat, jak co funguje. Nápad jistě dobrý, výsledky nebyly dobré. Další dva měsíce jsem nechodila do práce ráda, protože jsem moc netušila, co se ode mě očekává, co mohu, co nesmím a proč tam vlastně jsem. Pak už jsem si v tom všem dokázala udělat nějaký svůj systém a začala pracovat sebejistěji.

Nabízí se otázka: proč jsem se na začátku na všechny pravidla a povinnosti nezeptala? Je to prosté, jsem beran. Jsem strašně tvrdohlavá a často trpím pocitem, že mám pravdu. Takže jsem (samozřejmě naprosto oprávněně) očekávala, že mi můj zaměstnavatel všechno vysvětlí. Očekávala jsem to asi měsíc. Vždyť je logické, že mi to má říct, protože když to nebudu vědět, tak nebudu moct dobře pracovat a to on přeci nechce, ne? Proč by si kvůli tomu zval dobrovolníky ze zahraničí? Na co mu budou užiteční, když budou svou práci dělat špatně? Po měsíci, kdy se nic nedělo, tuto úvodní úvahu vystřídala jiná. Pokud můj zaměstnavatel nemá potřebu mi něco vysvětlovat, pak mu asi nezáleží na kvalitě mé práce (potažmo na mně). Jaký je tedy můj přínos pro organizaci? Jaký je důvod mé přítomnosti? Proč jsem byla pozvána jako dobrovolnice, když má práce není důležitá? Takové myšlenky dobrovolníkovi určitě sebevědomí (a chuť pracovat) nezvednou. Já jsem ze své paličatosti nakonec ustoupila (ačkoli nerada) a začala se víc ptát. Nepopírám, připadala jsem si trapně, že se po dvou měsících práce ptám na základní věci. Ale o co jde? Ať si o mě myslí, co chtějí, pravděpodobně už se nikdy nepotkáme...