Lidé

Že odjedu na EVS jsem se rozhodla poměrně narychlo. Během dvou dnů v srpnu. Během dalšího týdne jsme si vybrala hostitelskou organizaci. Bylo to snadné, z nabídky se mi líbila pouze jedna. Další zhruba měsíc trvalo všechno domluvit. A že opravdu odjedu jsem se dozvěděla až dva týdny před odjezdem, který byl plánován na 1. října. Neměla jsme tudíž příliš mnoho času řešit otázky typu „a co když se mi tam nebude líbit“. Trochu jsem se obávala práce, ale ani v nejmenším mě nenapadlo přemýšlet o tom, že si nebudu rozumět s lidmi. Doma jsem žertovala, že kdyby na mě byli zlí, tak budu jezdit na víkendy domů. K tomu naštěstí nedošlo. Přesto jsem situaci velmi podcenila. Celá EVS stojí na lidech. V rámci možností můžete změnit práci, bydlení, stravování apod., ale pravděpodobně nikdo nevymění šéfa nebo koordinátora jen proto, že si s ním vy nerozumíte. Je potřeba počítat s tím, že na své EVS můžete potkat lidi, se kterými si budete velmi rozumět, stanou se vašimi přáteli, možná zůstanete i po ukončení projektu v kontaktu. Anebo potkáte lidi, které už nikdy víc nebudete chtít vidět. A to je jedno z kouzel EVS.

MOJI LIDÉ:

Erika – moje všechno (koordinátorka, nadřízená, mentorka, kamarádka), matka pěti dětí, zakladatelka a asi jediná aktivní členka o. z. Jablonka, majitelka zřejmě mnoha pracovních smluv (nikdy jsem nezjistila, pro koho všeho vlastně pracuje, ale byla neustále busy), bezedná studna plná nápadů a energie.

Ačkoli jsem byla z počátku z Eriky a jejího množství plánů a nápadů nadšená, postupně jsem zjišťovala, že to není tak růžové. Podle mého názoru Erika postrádá organizační schopnosti. Má sice nepřeberné množství vizí, které dokáže rozjet, ale tím to končí. Potřebuje někoho dalšího, kdo její projekty bude udržovat při životě a dotáhne do zdárného konce. A tím někým jsem mimo jiné byla i já.

Justus – dobrovolník z Německa, mladý (19 let), odvážný, šikovný muž, který si svůj roční pobyt na Slovensku přijel užít.

Justus se sice velmi snažil být přátelský, ale téměř desetiletý věkový rozdíl mezi námi udělal svoje. Neměli jsme si příliš co říct, každý měl svou cestu. Když jsem se odstěhovala z ekohausu, tak jsme spolu v podstatě ztratili kontakt. Nicméně byl milý a jeho zájem o mé blaho mě těšil.

Erika a Justus

Elena – dobrovolnice z Rumunska, která se k nám přidala až v únoru. Odešla ze své organizace, protože tam nebyla spokojená (jestli jsme to správně pochopila, tak s ostatními dobrovolníky zařídila, aby jejich organizaci byla odebrána akreditace).

Mrzí mě, že Elena přišla až na konci mé EVS, protože byla přesně to, co jsem na Slovensku postrádala – akční člověk s jasnou představou, mé věkové kategorie a s podobnými názory.

Jaro – jeden z Eričiných známých, který často přespával v ekohausu. Člen BROZ, poslanec v Bratislavě (?), rodilý Slovák s velmi zvláštní slovenštinou, ale dobrou češtinou.

Na Jaromíra jsem si musela chvíli zvykat a nakonec jsem k němu zaujala neutrální postoj. Též jsme si neměli co říct. On se zajímá o ptáky, já o kytky. Nicméně jsem mohla zkusit přes Jara navázat přátelské vztahy v BROZ, což by se mi třeba mohlo někdy hodit...

        Ostatní – směs pravděpodobně členů a přátel Jablonky a/nebo BROZ, maminek, tatínků a babiček dětí z Jadierka a Ekokrúžku, kolegů v práci, účastníků školení, prodavačů a prodavaček, řidičů autobusů, servírek, sousedů a sousedek, EVS dobrovolníků, spolucestujících, náhodných kolemjdoucích... Všichni byli více či méně (ale většinou více) hodní, milí a přátelští. Díky tomu jsem neměla pocit sociální izolace.