Sbohem a šáteček

Moje EVS začala docela dobře. Erika mě vyzvedla v Bratislavě na nádraží a byla tam dokonce dřív, než autobus (pravda, řidič se v Blavě ztratil a přijeli jsme o 15 min. později). Justus takové štěstí neměl. Jeho vlak přijel včas, ale Erika měla 20 min. zpoždění. Justus se sice tvářil, že je to OK, ale později v ekohausu jsem pochodila, že ho to docela naštvalo. To by naštvalo snad každého! Není moc horších věcí na EVS, než nechat dobrovolníka po příjezdu stát na nádraží.

Moje EVS začala docela dobře. Průběh už tak dobrý nebyl. A závěr? Nevím, jestli mám brečet nebo se tomu smát. Po tom, co jsem s Erikou zažila, jsem nějaké podobné ukončení projektu očekávala, ale nevěřila jsem, že se to opravdu stane. Doufala jsem, že si potřeseme pravicí, popřejeme si všechno dobré a s úsměvem se rozejdeme.

Ale od začátku: ke konci pobytu jsem se s Erikou vídala jen v pondělí a ve čtvrtek v práci. Věnovaly jsme se téměř výhradně práci. Já jsem se domnívala, že by bylo vhodné, abychom se před odjezdem sešly a společně naši spolupráci zhodnotily a celé to nějak uzavřely. Erika ale žádnou takovou schůzku neiniciovala. Můj odjezd se blížil a já pochopila, že už se od Eriky ničeho nedočkám. Přesto bylo potřeba vyřešit několik posledních věcí. Erika mi dlužila peníze za jízdné, což jsem jí musela připomínat. A hlavně jsem měla několik jejich věcí (např. peřinu, polštář, hrnec, knihy apod.), které jsem jí musela vrátit, než předám byt majitelce a odjedu. Informovala jsem o tom Eriku a vypadalo to opravdu nadějně. Měly jsme se ještě vidět ve čtvrtek v práci, v pátek po poledni jsem chtěla jet domů. Těšila jsem se, že tedy ve čtvrtek uzavřeme formality, v pátek jí předám věci a potřeseme si pravicí. Ve čtvrtek ráno mi ovšem došla sms, že Erika nepřijde, že má nemocnou matku a musí jet za ní. Ale v pátek dopoledne se staví pro věci. Budiž, chápu, stane se. V práci jsem se tedy rozloučila s Elenou, sbalila se, uklidila byt a od pátečního rána čekala, kdy Erika přijde. Když se do oběda neozvala, zavolala jsem jí a zjistila, že už je ve vlaku a jede za mámou. Co můžete v takové situaci dělat? Křičet? Smát se? Být vulgární? Dva týdny ji uháníte kvůli věcem, které měla zařídit ona, čekáte na ni, odkládáte odjezd a ona vám ani nezavolá, že nepřijde. Prostě Erika... Nakonec jsme se ve vší slušnosti domluvily, že její věci odnesu do kanceláře (jiné řešení ani nebylo) a ohledně zbytku (peníze, fotky, formality) se ozve. Pravicí jsme se sice nepotřásly, ale loučily jsme se s tím, že zůstaneme v kontaktu a třeba se ještě uvidíme.

Po mém příjezdu do ČR už se mi Erika neozvala. Po dvou týdnech jsem jí poslala upomínkový email, že spolu máme nedořešené záležitosti. Neodpověděla. Nemám ráda, když se věci vlečou a zůstávají otevřené příliš dlouho. Měsíc po příjezdu jsem jí napsala znovu. Tentokrát už trochu ráznější vzkaz. Vyhrožovala jsem, že když to do konce měsíce nevyřeší nebo se aspoň neozve, tak si budu stěžovat na vyšších místech. Odpověděla, že na tom pracuje. Tak čekám.

...A jestli neumřela, tak čeká dodnes...

Mrzí mě, že má EVS skončila takhle. Sbohem a šáteček! A už mi nepiš...