Mám skoro až
špatný pocit z toho, že je tu tolik negativně vyznívajících textů. Ale jak
jsem psala v úvodu, s odstupem času vnímám spoustu věcí odlišně a ve
větších souvislostech, než během pobytu na Slovensku. Možná, kdybych psala blog
už během EVS, některé texty by byly jiné, možná bych i pár témat vůbec
neotevírala.
Nicméně se
nemohu ubránit dojmu, že moje EVS byla (alespoň zpočátku) nedomyšlená huráakce.
Nedokážu pochopit, proč si Erika zvala EVS dobrovolníky, když nehodlala
dodržovat pravidla EVS. Proč si vůbec zvala dobrovolníky, když jim nezajistila
dostatečnou pracovní náplň? Co od tohoto projektu vlastně očekávala? Zjevně ne
totéž, co dobrovolníci. A co sledovala tím, že ubytovala dobrovolníky
v ekohausu? Ráda bych věřila, že ji k tomu vedlo něco jiného než
nízké náklady na bydlení. Uvědomila si, že tím dobrovolníky izoluje od světa,
což byla velmi velká chyba? O životní úrovni v ekohausu ani nemluvě. Napadlo
ji, že před dobrovolníky reprezentuje svoji zemi? Myslím, že po mé zkušenosti u
mých kamarádů Slovensko hodně kleslo v ceně.
Během mého
pobytu se stalo, resp. spíš nestalo mnoho věcí, které mě vedly
k pochybnostem, zda jsem na Slovensku vůbec chtěná. Odjížděla jsem
s určitou (naivní) představou, co a jak by mělo probíhat, nebo alespoň jak
bych se k dobrovolníkům chovala já. Téměř nic z toho ale neproběhlo.
Žádná welcome nebo farewell party, seznámení se zemí, organizací, dalšími
dobrovolníky, akce pro dobrovolníky, závěrečné hodnocení, nic. Kromě Eleny se
se mnou ani nikdo nerozloučil. Mám pocit, že jsem vstoupila do života komunity,
chvíli pobyla a zase odešla, aniž by si kdokoli všimnul. Trochu smutné...
Přestože moje
EVS ke konci připomínala spíš zákopovou válku a myslím, že bych si za
spolupráci s Erikou zasloužila bobříka trpělivosti, věřím, že kdybych
strávila na Slovensku ještě pár měsíců, situace by se určitě zlepšila.
Nepopírám, že první dva měsíce jsem byla zmatená, ztracená a přecitlivělá, ale
přirozeně člověku chvíli trvá, než si zvykne. Když jsem pochopila, jaká Erika
je a že od ní nemám mnoho očekávat, docela mě to naštvalo. A po Vánocích jsem
rezignovala na veškeré snahy něco změnit. Ztratila jsem chuť se snažit, protože
jsem věděla, že za chvíli jedu domů. Mohla jsem pracovat lépe a radostněji, ale
nikdo a nic mě k tomu nemotivovalo.
Organizační
zajištění mojí EVS bylo vskutku otřesné. Naštěstí to byla jediná hodně špatná věc.
Bohužel Eričina organizační (ne)schopnost se promítala téměř do všeho, co jsem
dělala, takže nemohu říct, že v práci a osobním volnu jsem byla úplně
spokojená. Samozřejmě chyba byla i na mé straně, protože mám spoustu ošklivých
vlastností (např. umíněnost, netrpělivost, přesvědčení o vlastní pravdě,
naivita), které mi bránily přijmout situaci a přizpůsobit se jí.
Z toho,
co píšu, by se mohlo zdát, že moje EVS byla jedním slovem tragédie. Ovšem není
to pravda. Byly věci a události, které mě bavily a dělaly mi radost. Ale jak se
říká, člověka potěší, když slyší o cizím neštěstí... A já nemám potřebu
zveřejňovat svoje „malé radosti“. Proto také na tomto blogu není žádný článek o
tom, co jsem viděla a zažila v rámci svých "volnočasových aktivit".
Moje
EVS měla i další pozitiva. Už jen ten fakt, že člověk má možnost strávit
několik měsíců v cizí zemi a nemusí za to nic platit! Pak bylo taky velmi
příjemné, po roce a půl hledání práce, mít konečně co dělat, na co se těšit a
někam patřit. Zalíbil se mi ten kousek Slovenska, který byl na 5 měsíců mým
domovem a ráda bych se tam někdy vrátila.
Teď,
více než dva měsíce po návratu, mi připadá můj pobyt na Slovensku jako dávná
historie. Vzpomínky zůstanou. A jelikož já zapomínám špatné věci docela
rychle... I když, například bydlení v ekohausu se mi vrylo hodně hluboko
do paměti... Nicméně všechno zlé je pro něco dobré. Na Slovensku jsem se
naučila být kreativní. Kreativní v práci, při řešení problémů a konfliktů,
dokonce i v běžném životě. Naučila jsem se samozřejmě spoustu dalších
věcí, o kterých nemá smysl se rozepisovat. Naučila jsem se i ledacos o sobě...
Ačkoli
mi teď můj nápad odjet na EVS připadá trochu bláznivý, protože poté, co jsem
zažila, se necítím být standardní typ EVS dobrovolníka (free-cool-in). Jsem
ráda, že jsem našla odvahu a odjela, protože to pro mě byl silný zážitek a
velká zkušenost.
Žádné komentáře:
Okomentovat